Srdcervoucí ticho - Pocit bezpečí

Další den ubíhal velice pomalu. Hermiona byla jako mátoha, nedokázala se na nic soustředit. Dokonce jí nepobavil ani Harry s Ronem u jídla. Poslední dobou se s nimi vídala čím dál méně, ale podvědomě jí uklidňoval důvod, proč už spolu nejsou tak často jako dřív. Učí se obranným kouzlům a to je dobře. Až nadejde den poslední bitvy, budou připraveni a ona, jak doufá, také.
Po splnění všech denních povinností, které jakoby den ode dne rostly, měla ještě chvíli času, takže seděla v Nebelvírské věži s Ronem a Harrym.
Klukům vrtalo hlavou, kam se včera ztratila.

Harry s Ronem byli jeden čas k Hermioně dost nepřátelští, protože se v nich hromadil vztek. Zjistili, že Hermiona strávila noc s Dracem v Zapovězeném lese, navíc jim nechtěla říct, co tam s tím hnusným Smrtijedem Malfoyem dělala. Neřekla to tenkrát ani členům řádu, čímž jí hrozilo vyloučení hned po jejím přijetí, což by pro ní byla potupa. Harry znal svou nejlepší kamarádku až velmi dobře, věděl, že když nechce říct, co se tam dělo, má pro to svůj důvod. Věděl, že by nikdy neublížila ani jemu ani řádu, a proto velmi rychle upustil od naléhání. Když bude chtít, nebo až to bude bezpečné, řekne to. Tahle věta mu zněla v hlavě neustále.
Ronovi to bohužel nešlo tak rychle jako Harrymu. Rozešel se s Hermionou a dlouho s ní nemluvil. Po nějaké době si k sobě našli cestu tím, že Harry dělal, jako by se nic nedělo, chodili společně na jídlo do Velké síně a vtipkovali, nic neřešili a bylo to tak lepší. I teď v tuhle chvíli, Ron, sedíc v pohodném křesle naproti ní a Harrymu, velice nenápadně pozoroval její vlasy, odráželo se v nich světlo ohně z nebelvírského krbu a najednou mu připadalo, jako by se vlastně ani nic nestalo. Nikdo tu není, jsou jen dva studenti z mnoha, Voldemort neexistuje a všechno je tak krásné. V tuhle chvíli byl Ron s Hermionou úplně sám. Věděl, že ona jeho pohled záměrně ignoruje, ale také si byl si jistý , že o něm ví.,
„Bradavice volají Rona,“ zařval mu najednou do ucha Harry. Celá parta se hlasitě rozesmála a Ron hodil po Harrym jeden z dekoračních polštářků. Hermiona se zvedla a ještě stále se smíchem v očích řekla: „Kluci, tak zatím, musím si jít ještě něco zařídit.“
Snažila se tvářit co nejpřirozeněji, nechtěla se jim zpovídat z toho, co dělá.
„Hermiono, počkej, kápni božskou, kam jdeš,“ vyhrkl vztekle a zároveň podezíravě Ron. Ona jen zkřivila obočí a tiše řekla: „Neboj, za Malfoyem ne.“
Zmizela otvorem v obrazu.
„Tak tohle jsi fakt přehnal, budeš ji ještě dlouho trápit?“ zeptal se jízlivým tónem Harry a přisunul si k sobě učebnici obrany proti černé magii.
„Dokud neřekne, co tam dělala s Malfoyem.“ Vztekle uhodil do stolu a přitáhl si také svojí učebnici. „Myslím, že na to, abys žárlil, je už docela pozdě, ne?“
Ron učebnici otevřel a předstíral, že horečně hledá nějaké určité stránky, při tom kradmo pokukoval po Harrym.
„Myslíš, že je na to pozdě?“ špitl celkem neslyšně. Harry ho ale slyšel. Opřel se lokty o stůl a vážně se na Rona podíval. „Tak hele, kamaráde, řekni, celých sedm let jsme se na Hermionu spoléhali ve všech ohledech, nikdy nezklamala, myslíš, že je teď důvod to měnit?“
Ron se uštěpačně ušklíbl. „Byla s Malfoyem sama přes noc v Zapovězeném lese a nechce říct, co tam s tím hnusákem dělala. To je dost podezřelé, nemyslíš?“
Harry se jen zhluboka nadechl a raději se podíval jinam. Po chvilce promluvil: „Rone, nemyslíš, že pokud něco neřekla, má to svůj důvod? Nikdy nás nezradila nebo ano?“
Chlapec s rudými vlasy přidal zase jeden neutrální úšklebek. „Já vím, že máš pravdu, já jen…“ Svou větu ani nestačil dokončit, protože mu do řeči skočil jeho nejlepší kamarád. „Já vím, Rone.“ Oba se na sebe přátelsky usmáli a ponořili se do knih.

Hermiona mezitím dorazila před kabinet profesora Snapea. Zhluboka se nadechla a lehounce zaklepala na dveře.
„Pojďte dál,“ ozval se sarkastický hlas, který nikdy nevěstil nic dobrého. Tiše otevřela dveře a vklouzla dovnitř jako myška, zavřela dveře a došla ke Snapeovy, který jako vždy opravoval písemky a zjevně tuto činnost velice miloval, protože na pergamenech bylo vždy víc rudé než černé a modré.
Snažila se tvářit velice neutrálně, ač jí hlavou proběhla myšlenka, která jí napadla těsně před spaním předchozího večera. Velice ji znervózňovalo, že na to myslí právě v tuhle chvíli, ve chvíli, kdy může ten slizák kdykoliv zaútočit a její myšlenku si přečíst. Cítila se provinile právě kvůli té jedné myšlence, ale najednou se při něčem přistihla. Byla úplně ztuhlá, když si uvědomila, že se dívá na Snapeovy ruce, které se zdály být tak silné a něžné zároveň. Škrtaly špatné odpovědi v nějakém testu a vypadaly tak neškodně, tak podivně krásně. Nemohla uhnout pohledem, jak byla ztuhlá, po těle se jí rozlil velice zvláštní pocit, ze kterého jí vytrhl opět sarkastický hlas s podtónem opovržení.
„Už jste zapomněla slušné mravy, Grangerová?“ Severus vzhlédl od papírů a zahlédl, kam celou tu dobu Hermiona hledí. Byl trochu překvapen a i on si vybavil v tuhle chvíli myšlenku, která mu proběhla hlavou předchozího dne dříve než usnul. Opět si připomněl ten zvláštní pocit, když držel tuhle mudlovskou šmejdu v náručí. V tu ránu jako by se oba probrali ze snu. Hermiona se oklepala a vykoktala ze sebe pozdrav.
„Do.. Dobrý večer.“ Z neznámého důvodu se začervenala a sklopila hlavu k zemi. Styděla se sama za sebe, za to, na co myslela předchozího večera, za to, co cítila právě teď. Muž s mastnými vlasy znovu promluvil tentokrát jízlivým tonem.
„ Co se děje, Grangerová. Takovou vás neznám. Není někde na chodbě mladý pan Malfoy, že se tváříte, jak…“
Svou větu už nedokončil, jakmile totiž vyřkl Dracovo jméno, Hermiona tasila hůlku a mířila přímo na něj. Na kratičký okamžik pocítil něco, co se mu celá léta vyhýbalo, pocit lítosti nad tím, co právě řekl. Byl to otisk dávno ztracené lidskosti, kterou v sobě tak dlouho ukrýval. Zároveň se v něm nahromadil vztek, nejen proto, že na něj mudlovská šmejdka vytáhla hůlku, ale také proto, proč právě ona v něm otisk lidskosti vyvolala.
Hůlku okamžitě tasil také. Oba na sebe mířili jako dva největší rivalové, plni vzteku, ale ani jeden z neznámého důvodu nezaútočil. V kabinetě se rozlehlo ticho, až srdcervoucí ticho. Snape a Hermiona si hleděli do očí a jejich oči byly plné výčitek.
Ani jeden nerozuměl výčitkám toho druhého, jako by je oba pohled toho druhého tříštil na miliony kousků, ale ani jeden pohledem neuhnul. Hermiona najednou nečekaně prolomila ticho.
„Nemáte právo mě soudit,“ promluvila naprosto neutrálním hlasem, ze kterého se nedalo nic vyčíst. Severus na ni upřel oči. Nikdy předtím si nevšiml, že Hermionin obličej vyzařuje tak zvláštní kouzlo, nikdy předtím si nevšiml, že její postava se změnila z postavy malé dívky na krásnou, mladou ženu. Na větu, kterou řekla, nezareagoval. Jen trochu mírnějším hlasem, který od něj snad ještě nikdo neslyšel, řekl: „Začneme, Grangerová.“
Ještě než se Hermiona mohla zamyslet nad tónem jeho hlasu, rozplynul se jí svět před očima, viděla sama sebe, jak ve čtvrtém ročníku dostává první polibek od Viktora Kruma, a zvláštně se červená. Najednou obrovský skok - viděla sama sebe, jak předchozí den leží v posteli a myslí na Severuse. V tu chvíli polila Hermionu horkost, sebrala snad všechnu odvahu, co měla, a snažila se v sobě postavit nepropustnou zeď.
Bylo už sice pozdě a Snape její myšlenku zachytil, ale její obrana se zdála být účinná. Hustá černá mlha zahalila všechny její myšlenky a najednou se začalo pozvolna objevovat něco, co neznala. Byl to Snapeův pokoj v Bradavicích, stál u krbu a pil víno. Nic víc nestihla zaregistrovat, protože ji příšerně rozbolela hlava.
Vypadalo to, jako by se snad měla rozskočit, cítila, jak se jí podlamují kolena, a také cítila, jak ji někdo zachraňuje od nemilosrdného pádu. Cítila jak jí hůlka proklouzla mezi prsty a tichounce dopadla na podlahu. Bez hůlky rovná se bezmocná, v jeho náručí.
Hermiona stěží otevřela oči a zahleděla se do očí Severuse. Poprvé spatřila na jeho tváři něco jako nádech strachu. Strachu? Snad o ni? Z neznámého důvodu nebyla schopná ani promluvit, a v tu chvíli Snape udělal něco, co by od něj nečekala ani v nejdivočejších snech, ani v těch nejstrašnějších nočních můrách.
Severus si Hermionu přidržel za pas a druhou rukou jí odhrnul vlasy z obličeje. Její přivřené oči bezbranně pozorovaly jeho počínání. Vlasy jí zastrčil za ucho a stejnou rukou ji pohladil po temeni hlavy. Hermiona nic nechápala. Snape ji doslova odtáhl k židli, na kterou ji posadil.
Pak ustoupil o pár kroků dál a řekl neutrálním, až nehezky hraným tonem: „Tohle je snad jediná věc, na kterou nemáte talent, Grangerová. Jste dříč, takže se to naučíte, ale jak vidíte, vyčerpává vás to.“ Pohlédl znovu na ni byla tak bezbranná a najednou mu připadala tak půvabná. Přesto musel udělat to, co chtěl.
„ Promiňte, Grangerová, ale vezmu si teď to, co potřebuji, nebraňte se, nebo to bude horší.“ Hermiona dýchala těžce a přerývavě, jeho slova k ní zněla jako vzdálená ozvěna. Byla ještě plna zmatku z toho, co se právě stalo. On na ni mluví přijatelným tonem, on jí upravil a pohladil vlasy… on ji držel v náručí. Význam jeho slov neznala, nevěděla, co od ní chce, proto se na něj tázavě podívala. V tu chvíli ale se s ní svět opět zatočil a ona byla v Zapovězeném lese, byla tam s Dracem.
Draco brečel, mluvil o tom, že nechce být služebníkem Pána zla, ale bojí se, bojí se zemřít. Draco líbá Hermionu a šeptá jí do ucha sladká slova. Hermiona se snaží Dracovi domluvit, aby se s ní vrátil do Bradavic. Draco míří hůlkou na Hermionu a za ním stojí párek Smrtijedů, kteří je našli úplně náhodou. Hermiona přemlouvá Draca, aby hůlku sklopil a šel s ní. Draco křičí, že nechápe, o čem mluví. Hermiona plná smutku v roztrhaných šatech se vrací do Bradavic. Draco myslel celou věc vážně, ale nenašel odvahu postavit se Smrtijedům. Hermiona odmítá říct řádu, co se v lese dělo, odmítá to říct Harrymu a Ronovi. Ron se rozchází s Hermionou. Hemiona je nahá v koupelně se žiletkou v ruce.

Ticho v místnosti prolomila kapka potu, která stekla po čele Severuse a dopadla na zem. Ještě jednou se vymrštila a rozlétla se na všechny strany. Ač se jednalo jen o pouhou kapičku slané vody, její dopadnutí se rozlehlo po místnosti jako rána kladivem do pevného zdiva. Alespoň Hermioně to tak připadalo. Sjela dolů ze židle a dopadla na tvrdou, vlhkou zem sklepení. Snape si otřel pot z čela a došel až k bezvládné dívce. Chvíli jen stál a naslouchal zvukům hradu. Bylo dávno po večerce a nikdo na chodbách nebyl. Hrad byl zahalen v tichu, ale i přesto zpíval tichou píseň dávných příběhů, kterou ale Severus neslyšel. Tiše vzal Hermionu do náruče a sehnul se také pro její hůlku, která ležela opodál. Rozrazil dveře svého kabinetu a zmizel s bezvládnou Hermionou v temnotě chodby.

Hermiona cítila, že ji někam nese, ale nebyla schopná se bránit. I ten nejméně patrný zvuk jí připadal jako sekera, která se jí znovu a znovu zatínala do hlavy. Zvuk jeho kroků byl pro ni hotovým peklem, ale zvláštní bylo, že jeho náruč pro ni znamenala bezpečí.
Severus seděl ve svém pohodlném křesle a popíjel víno, pozorujíc Hermioninu tvář. Dívka se střapatými vlasy spala tvrdým spánkem plným vyčerpání. Snape, ač si to nechtěl připustit, sám sebe přistihl, jak hledí na její půvabnou tvář, která se tolik změnila od doby, kdy tuto tvář viděl poprvé. Hleděl na její postavu schoulenou do klubíčka, která sice měla drobné chyby, ale pro něj v tu chvíli byla dokonalá. Na chvilku si vybavil její poslední myšlenku, ve které sedí nahá v koupelně a v ruce svírá žiletku. Při této vzpomínce se lehce oklepal. Jeho zuby zaskřípaly tvrdým sevřením čelistí, jež bylo plné vzteku.
Kvůli takovému bídákovi by si chtěla ublížit, pomyslel si, ale rychle od myšlenky upustil a zatřepal hlavou. Stále to byla jeho studentka a on si teď všiml, že ho její počínání až nebezpečně rozrušilo. Sám nevěděl, co má dělat.
Tiše vstal a přecházel po svém pokoji. Tu se mu v hlavě vyrojila další Hermionina vzpomínka, tedy spíše několik jejích vzpomínek. Byly to vzpomínky, ve kterých dokazovala svou lásku třem různým chlapcům. Líbala Kruma, Weasleyho a Malfoye.
Severus sám uznal, že až na Weasleyho má jeho studentka velice vytříbený vkus. Ale přesto ho to dohánělo k šílenství. Nemohl na to myslet, nechtěl myslet na nic, sám neznal důvod, ale to, co teď právě chtěl, bylo opět se usadit do křesla a pozorovat spící Grangerovou.
Tak také učinil. Ač se mu hlavou honilo spoustu myšlenek plných vzteku, odporu, sebezapření a jisté náklonnosti, jeho výraz se vůbec nezměnil. Ba naopak, vypadal tvrdší než obvykle, měl naprosto kamennou tvář s jistým sarkastickým nádechem, který zvýrazňoval ironickým úšklebkem nad každou myšlenkou.

Hermionino tělo se pohnulo a Snape okamžitě jako střela uhnul pohledem jinam. Dívka pozvolna otevřela oči a několikrát zamrkala. Po chvilce si uvědomila, že je v pokoji, který nepoznává, ale někde uvnitř tušila, kde je.
Jeho specifickou vůní byl zaplněn celý pokoj a ona věděla, že teď se mu musí postavit. Vrávoravě se posadila a pohledem našla svého profesora. Ten zrovna něco vytahoval ze skříně.
Snape měl posilňující lektvar hned na dosah ruky, ale přesto se tvářil, že ho usilovně hledá, aby získal čas a nemusel se na ni dívat. ¨
Hermiona si ho měřila pohledem, zatím mlčela, ale v hlavě se jí tříštila otázka, kterou za chvíli slabým hlasem vyřkla i nahlas. Přičemž se její okna do duše zalila slzami.
„Proč?“
Její otázka, ač to bylo jen jediné slovo, znělo tak vyčítavě, že to z neznámého důvodu rvalo Snapovi srdce z těla. Vzal lahvičku s lektvarem a otočil se ke své studence. Když viděl její oči zalité slzami, pohled sklopil a doslova sarkasticky zavrčel: „Potřeboval jsem to vědět, Draca musíme dostat ze spárů Smrtijedů. A neřvěte mi tady, Grangerová, na dívčí výlevy nemám náladu.“
Přešel pokoj a z jednoho ze stolků vytáhl šedivý zapraný kapesník, který po chvilce podával Hermioně i s lektvarem.
„To je posilující lektvar, udělá se vám okamžitě lépe. A ten kapesník, prosím, použijte na to, abyste alespoň částečně odstranila své společenské ponížení.“
Hermiona si vzala jak lektvar, tak kapesník. Nejprve si otřela slzy, a poté se podívala na lahvičku s lektvarem. Věděla, že jediné, v čem může Severusovi věřit, jsou právě lektvary. Už se nesnažila ani reagovat na jeho urážky, jen se nadechla a celý lektvar do sebe doslova vylila.
Nebyl dobrý, ba naopak, dívce s neposednými vlasy se zkřivil obličej. Okamžitě se jí ulevilo, opravdu se cítila lépe, alespoň po fyzické stránce. Hlava přestala bolet, kolena se přestala klepat, a dokonce se necítila ani tak unaveně.
„Děkuji,“ řekla Hermiona tichým, stále se ještě klepajícím hlasem. Položila lahvičku na stůl před sebou a už se chytala opěradla, aby se mohla postavit. Měla se k odchodu, nechtěla tu být už ani minutu, protože se jí chtělo opět brečet, nic nechápala. Nechápala, proč jí Snape musel vystavit takové bolesti, nechápala jeho obětí, jež v ní vzbuzovalo pocity dlouho skryté, a nechápala ani Rona, se kterým měla výstup před hodinou nitroobrany.
Měla v sobě zmatek a její jedinou touhou byl spánek, ač nebyla už vůbec unavená. Chtěla tohle všechno zaspat, být alespoň na chvilku jako želvička, která se schová do svého krunýře a může přemýšlet.
Aniž by si to uvědomila, postavila se a udělala asi dva kroky ke dveřím. Z jejího zamyšlení ji vytrhl až hlas Severuse, který zněl o něco příjemněji než obvykle.
„Nedáte si se mnou víno, Grangerová? Je to lék na všechny starosti a strasti běžného života.“ Při svém proslovu se na ni ani nepodíval, stál se svým obvyklým postojem se založenýma rukama a pozoroval oknem noční prázdnotu.
Hermiona se podívala jeho směrem očima, které byly plné překvapení. Chtěla být sama, ale zároveň chtěla zůstat. Po chvilce opravdu promluvila, aniž by udělala o jeden krok navíc.
„Už je dost pozdě, ale velice děkuji za nabídku. Musím říci, že jste mě velice překvapil.“

Kdyby Snape nebyl k Hermioně otočen čelem, mohla by vidět, že po její větě se mu po tváři rozlil mírný až téměř nepatrný, ale přesto přívětivý úsměv. Jeho tvář jako by se proměnila, byla teď mnohem milejší, ale Hermimona to nespatřila.
Otočil se k ní čelem a jeho tvář nabyla opět normální sarkastickou podobu. Doslova ji probodl pohledem a opovržlivým hlasem řekl: „Tak proč tu ještě stojíte, Grangerová?!“
Studentka se pod jeho pohledem mírně oklepala a jeho slova jakoby se jí zabodla hluboko do srdce, ač sama nevěděla proč.
Podívala se mu zhluboka do očí a snažila se v sobě posbírat poslední zbytky odvahy. „A vy chcete, abych odešla?“
Severuse zjevně překvapila odvaha a otevřenost jeho studentky. Jen na ni nevěřícně koukal a Hermiona, která si právě uvědomila, co řekla, se rychle chytla ústa.
Co si teď o ní asi bude myslet?
Sklopila oči a jen čekala na to, až jí Snape vynadá a pošle ji do patřičných mezí. Nic takového se ale nestalo, v místnosti bylo ticho a nervozita byla takřka hmatatelná.
Snape neprolomil mlčení, jen přešel přes celou místnost až k Hermioně. Postavil se těsně před ní a ona k němu zhlédla s nechápavým pohledem v očích. Jeho tvář se ani na chvilku nepohnula, stále to byl ten Snape, který zabil Brumbála, ten, kterého znala tak dobře z hodin lektvarů, ten, kterého tolik milovala, ač si to nedokázala stále připustit.
Zvedl ruku a lehounce se jen konečky prstů dotknul jejich vlasů. Hermiona se mu dívala do očí, které byly pro ni najednou těmi nejkrásnějšími na světě. Kolena se jí se začala podlamovat a její srdce málem vyskočilo z hrudi. Severus Hermionu najednou velice pevně a bolestivě chytil a přivinul si ji na hruď. Přimáčkl ji k sobě takovou silou, jako kdyby chtěl docílit toho, aby se z nich stal pouze jeden člověk a jedna duše. Když ji tahle hrubě objímal, bylo pro dívku těžké neporušit ticho, a proto jemně, bolestivě hlesla. Snape stisk povolil, ale nepustil ji. Sama nevěděla proč, ale zavřela oči a položila hlavu na jeho hruď. Její ruce se obtočili okolo jeho zad a oba si začali přát, aby tahle chvíle nikdy neskončila. Stáli tak pěknou dobu. Ani jeden z nich by si nedovolil jen hádat, jak dlouho to bylo. Snape měl zavřené oči a svými prsty si pohrával s Hermioninými vlasy.
Ona měla také zavřené oči a jen odpočívala na jeho hrudi a přijímala jeho doteky..
Severus porušil ticho. Jeho výraz ve tváři byl doslova naplněn klidem a jeho oči zůstávaly zavřené.
„Měla bys odejít.“
Odpověď jeho studentky byla pohotovější, než by sám čekal. Odtáhla se, otevřela oči a zahleděla se mu do nebývale klidné tváře. Tichým hlasem pronesla řečnickou otázku: „A když zůstanu?“
Snape otevřel oči, jeho pohled byl ledovější než jindy. Hermionu zamrazilo v zádech a srdce měla až v krku. Díval se na ni s takovou lhostejností, která se ani snad nezdála být hraná, ač opak byl pravdou.
„Nejsem typ člověka, který by u tebe seděl a držel tě celou noc za ruku.“
Hermiona ustoupila o dva kroky od svého učitele. Vyčítavě se na něj podívala.
Proč zkazil takhle krásnou chvíli? Byla vůbec krásná? Co to mělo celé znamenat? Její myšlenkové pochody byly stále intenzivnější a pod jejich nátlakem velmi rychle vystřízlivěla z chvilkového opojení. Alespoň tedy doufala, že to bylo chvilkové opojení.
„Ne, to tedy opravdu nejste,“ řekla rádoby lhostejným hlasem, ale vyčítavý pohled mluvil za vše. Otočila se a spěšně odešla ke dveřím. Když už brala za kliku, zastavil ji Snapeův hlas, který zněl stejně sarkasticky jako vždy.
„Zítra večer stejnou dobou, můžete opět ukázat svou odvahu.“
Hermiona pevně semkla rty k sobě, věděla, že to, co řekl, byla narážka na to, že utíká jak malé dítě, ale co proboha čeká?
Otevřela dveře a s hlasitým prásknutím je za sebou zase zavřela. Jistým krokem si to chodbami šinula do svého pokoje. Snažila se nemyslet. Hlavně nemyslet. Nevzpomínat. Nesnažit se nic pochopit. Jedinou touhou jí byl i tentokrát spánek.
Severus ještě dlouho stál uprostřed svého pokoje a zíral na již dávno zavřené dveře. Nepřemýšlel, jen si stále dokola přehrával scénu, kdy drží tu drzou žábu v náručí. Pak se ale sám usadil do křesla a možná pod tíhou krásného okamžiku, nebo snad pod tíhou množství vína, které vypil, usnul. Hrad se opět na dalších pár hodin zahalil do srdcervoucího ticha.